Polský kněz, Šumava, Střední Afrika. Tři na první pohled nesourodé věci, které dohromady spojuje neobyčejně charizmatická osobnost Jaroslava Zawadského. Ale popořádku. Polské Slezko, přesněji Ruda Slanska, je místo, kde se 29. září narodil Jarek coby prostřední ze tří synů. O sedmadvacet let později přijal v Gliwici kněžské svěcení, následující čtyři roky měl jako kaplan v Bytomi na starost mládež a výuku náboženství. A právě při výletě s mládeží do Čech, na sklonku zimy roku 1997, dostal nabídku na působení v Čechách a v září toho roku již působil v jihočeské Křemži. Po roce nastupuje jako farář do Vimperka.
To už jsme na Šumavě. Změna faráře je vždy ošidná záležitost, plná otázek. Zvláště, když ten předchozí si za třináct let působení získal úctu i přátelství svých oveček. Jaký bude ten malý vousatý Polák?
Otazníky jsou pryč během několika málo dní. Bravurní čeština, procítěné a živé kázání. Výpravy s mládeží, ať již po Šumavě na kole, lyžích či lodi, nebo do dalekého Španělska. Posezení s kytarou a k tomu duchovní vedení. Upřímné, bezprostřední a s láskou.
Jenže Šumava. Půl roku zima a půl roku deštivo. Hromady sněhu, mráz.
Bylo by asi značně zkreslující tvrdit, že šumavské fujavice vyhnaly P. Jaroslava do Afriky, i když něco na tom možná bude. Faktem je, že po osmiletém působení pod Boubínem začíná lekcemi francouštiny uskutečňovat svůj africký sen.
Po více než roční přípravě v Polsku a ve Francii odjíždí na podzim 2007 do čadského biskupského města Doba a po několika měsících již naplno působí jako kněz na africkém venkově. To už jsme tedy v Africe. Tisíce kilometrů dělí Šumavu od čadského brusu – venkova. Na Jaroslava čeká mnoho nesnází a starostí. Prodělaná malárie, tyfus a další nemoci. Krajina bez cest, bída a naposto rozdílná mentalita lidí. Občanská válka. A spoustu práce.
Jenže Jaroslav není pouze knězem, ale i přítelem. A tady neplatí žádná vzdálenost a trápení. Po několika týdnech začínají na Šumavu, stejně jako do rodného Polska, putovat maily. Internet je v Africe ještě stále vzácností, a tak dopisů je poskrovnu. Občas nějaká esemeska, rozhovor po internetu.
U toho však nezůstane. Přicházejí první balíky a šumavští zřídili konto na pomoc svému bývalému pastýři. Peníze přibývají a dnes je na něm více než sto tisíc korun. Dopisy od otce Jaroslava kolují z ruky do ruky, kopírují se, přeposílají mailem. Před vimperským kostelem o něm informuje velká vývěska a s podporou svému misionáři přicházejí i ti, kteří nikdy nepřekročili práh kostela. Afrika pro Vimperáky totiž není zas tak daleko. Díky Jaroslavovi je v podstatě již za támhletím kopcem. A bída a starosti Jarkových černých farníků jsou starostmi a bídou Vimperka.
Úvod 
