Městské kulturní středisko Vimperk

středa 
Vánoční koncert 26. 12. 2018

Jiří Stivín a hosté

 Úvod
Léto pod boubínem

reklama IT Profi s.r.o.
Internetový turistický portál
Prachaticko News

facebook-logo.png

najděte si nás na Facebooku

Restaurace Vodník
Pizzerie Marco
Hotel Zlatá Hvězda
vavi.cz
NP Šumava
Ama
Cukrárna
Pivovar
Český rozhlas
Křest knihy Mgr. Romana HAJNÍKA | Tisk |

krest.JPG Jednou z největších společenských událostí roku se stal ve čtvrtek v podvečer křest knihy Romana Hajníka, který tak do řady titulů edice zmizelé Čechy přiřadil i Vimperk. Organizátoři, tedy místní kulturní středisko a Stifterův pošumavský železniční spolek mu totiž dalo podobu galavečeru na kterém nechyběla živá muzika ve stylu třicátých let či raut a hosté z řad německých rodáků i samosprávy partnerského Freyungu.

„Podobné akce a události podle nás jednoznačně podporují sounáležitost města i vztah lidí k historii a následně zájem o budoucnost. A bylo by škoda této příležitosti nevyužít. Navíc si to tato kniha rozhodně zasloužila,“ vysvětlil proč se rozhodli ve Vimperku novou knihu přivítat poměrně velkoryse, Petr Moravec z MěKS Vimperk. Na druhou stranu přiznal, že si kulturní středisko chtělo vyzkoušet některé technické novinky a prověřit nové možnosti při pořádání akcí. „To je pravda. Společně s vimperskou kabelovou televizí jsme zkoušeli mož krest1.JPG nost prolínání živého přenosu na plátno za podiem a projekci starých fotografií s komentářem, myslím že se to povedlo a celou akci oživilo, dodal Moravec. Soudě dle reakcí účastníků můžou být pořadatelé s výsledkem spokojení a to z hlediska zájmu o akci tak s technických možností. „ Tak vždy to může být lepší a tady se naštěstí nic špatného nepřihodilo, i když občas to tak vypadalo. Velkou zásluhu za úspěch má však Taneční orchestr ZUŠ Vimperk, který z dnešního večera udělal opravdu společenskou událost, firma která za málo peněz připravila chutné a skvěle vypadající občerstvení a již zmíněná kabelová televize, která trpělivě snášela naše bláznivé nápady a s úspěchem je realizovala a v neposlední řadě kulturní komise Města, která se z velké části podílela na financování večera,“ poděkoval na závěr všem aktérům Petr Moravec.

Zaznělo z pódia:

Citace: zástupce nakladatele - „Musím přiznat, že díl o Vimperku má z celé edice nejvíce stran a také jsem za to od naší finanční ředitelky dostal pěkně vynadáno. Ale tvrdohlavost pana Hajníka ohledně toho, co v knize musí být byla nezdolná.

krest2.jpg Citace: starosta Vimperka Pavel Dvořák - Já ty fotografie prohlížím s lupou a žasnu nad tím mobiliářem, který tenkrát město zdobil. Lampy, lavičky a všechny ostatní věci. V těchto dnech máme zpracovaný grant a když se nám to podaří, tak se spoustu těch nádherných věcí do Vimperka vrátí. Tak nám držte palce ať to vyjde. "

Citace: Roman Hajník - "Jedna z těch horších chvil byla, když jsem ve tři hodiny ráno, po několikahodinovém psaní a přepisování na klasickou otázku počítače „uložit“ dvakrát zmáčkl tlačítka a to NE a ENTER"

Citace: německý rodák a spoluautor rozsáhlé, německy psané knihy o Vimperku Hanz Harwalik - "Hned jak přijedu domů, vezmu ze synem českoněmecký slovník a začnu číst. A třeba se dočkáme i německého překladu.“

Rozhovor:

Jak se člověk stane spisovatelem?

Dalo by se odpovědět dnes již okřídleným rčením, že se člověk spisovatelem nestává, nýbrž rodí, ale sám za sebe musím říci, že je to spíš souhra nejrůznějších náhod. Musím přiznat, že mi snad nikdy nedělalo problém psát texty na různá témata, ale do větších prací jsem se pustil jen dvakrát za život - při tvorbě diplomové práce a nyní. Koneckonců když člověk působí ve spolku, kde se to literáty jen hemží, nemáte přílišnou snahu pouštět se do větších projektů.

krest3.JPG

Vzhledem k tomu, Roman Kozák, člen Stifterova pošumavského železničního spolku, jehož si předsedou, napsal podobnou knihu o Volarsku, není to tak, každý člen má povinnost napsat knihu o historii místa, kde žije?

Ve stanovách spolku máme uvedeno všelicos, ale tuto povinnost bychom tam nenašli, tedy alespoň ne přímo. Každý ze členů spolku se ale snaží všemi silami zvelebovat život lidem, kteří žijí v dosahu šumavských lokálek, a psaní knih o šumavské historii, ať už se týká železnice nebo třeba měst a obcí, k naplnění stanoveného cíle směřuje. Každopádně celé vedení spolku jde příkladem - spisovateli jsme už všichni.

 

Literární tvorba je práce krásná a naplňující, kolikrát si měl chuť s tím seknout?

Mám-li odpovědět výrazem ze spolkového slovníku, bylo těchto momentů bezpočet. Mám ale za to, že si stejným dramatem projde každý, kdo se pustí s plnou odpovědností do velmi složitého a tím pádem dost nesnadného úkolu zpracovat dějiny města, byť jen v období jednoho století. Říká se, že nejsnazší cesta vede do pekel - pokud by to mělo platit, tak jsem ji obešel hodně trnitým houštím. Pravdu měli ti, kteří už od počátku tvrdili, že se mám na co těšit. Prolínání českého a německého, složitý systém číslování domů, složité ověřování informací, které vyžaduje velkou trpělivost a také ztenčení volného času na minimum. Na druhé straně si ale projdete postupně svou objevitelskou cestu, velmi napínavou, zajímavou a ne nepodobnou té, kterou absolvoval kdysi Kryštof Kolumbus.

 

Vloni v srpnu jsi byl šťastným majitelem tří historických pohlednic Vimperka. Zdalipak se tvá sbírka za tu dobu rozrostla?

P1010074.JPG Je to zvláštní, nikdy bych si nepomyslel, že budu dávat dohromady sbírku pohlednic a fotografického materiálu Vimperka i okolních obcí. Všechno začalo skutečně třemi pohlednicemi z rodinné korespondence, pokračovalo nákupem na různých aukcích a dospělo k dnešním více než 600 kusů originálních pohlednic. a přibližně stejného počtu skenů pohlednic a fotografií jiných sběratelů nebo muzeí. Postupem času se mi naše republika stala malou, dnes sháním další kousky v Německu, Rakousku, Švýcarsku, na Slovensku, občas přijde také něco i ze Španělska.

 

V knize však nejsou jen pohlednice z tvého archívu, ale i jiných sběratelů, kolik pohlednic ti prošlo rukama a z kolika si nakonec vybíral?

Nebyly to jen pohlednice, kterých mi prošlo rukama na tisíc, musím připočíst i několik set fotografií. Všechny tyto materiály se vešly do období od 80. let 19. století do současnosti. Nesmím zapomenout také na úžasnou sbírku stavebních dokumentů k jednotlivým vimperským domům, která je uložena ve Státním okresním archivu v Prachaticích. Měl jsem k dispozici různé cenné materiály asi ke 450 domům, postaveným ve Vimperku do roku 1938. Bylo by tedy chybou si myslet, že kniha vznikala jen za použití obrazového materiálu. Celou mozaiku doplnily ještě různé publikace a také nezbytná a velmi cenná vyprávění pamětníků - nejstarší paní, se kterou jsem měl možnost mluvit, bylo 93 let. Samotný výběr záběrů byl záležitostí velmi bolestnou, protože bylo možné do knihy zařadit jen jednu sedminu z celkového počtu fotografií. Trápil jsem se s tím celý týden.

 

Ty ses ve Vimperku narodil a jako jeden z mála Vimperáků máš rodiče, kteří do města přišli již před válkou. Takže si zřejmě jeden ze základních zdrojů informací měl doma?

Musím to trochu upřesnit, do města přišli rodiče z otcovy strany, každý v jinou dobu, ale nakonec se jeden druhému našli a ve Vimperku zůstali. Můj otec se zde na sklonku první republiky narodil a je proto pochopitelné, že jsem mnohé s ním konzultoval a získal tak mnoho informací, které jsem mohl v textu použít. Je zajímavé, jak fotografie nebo pohlednice dokáží oživovat paměť.

 

Našel se mezi tím ohromným množstvím snímků záběr, který tě ohromil, nebo který jsi nedokázal zařadit?

P1010090.JPG Takových byla celá řada, jen si nejsem jist, zda-li je možné nadšení z cenných záběrů přenést i na čtenáře. Velmi si cením souboru fotografií M. Kopeckého, který působil ve Vimperku v 80. letech 19. století a zachytil tvář města, která by jinak nenávratně zmizela na smetišti dějin. Jen těžko si dokážeme představit dnešní tzv. malé náměstí bez její dominanty v podobě bývalého hotelu Centrál, a právě tento záběr pan fotograf pořídil (samotný hotel byl pod názvem Habsburg postaven v roce 1891). Dodnes existují fotografie, kde buď víme, o jakou budovu se jedná, ale nevíme přesně, kde stála, nebo ani netušíme, jaký dům to vůbec byl. Těší mě, že s pomocí řady lidí se postupně daří jednotlivé snímky identifikovat, i když úplně se to zřejmě nikdy nepovede.

 

Několikrát si byl během doby, kdy kniha vznikala spatřen na různých místech města s papírem, tužkou a s velkým zaujetím zírající na domovní čísla?

Domovní čísla jsem si vrýval do paměti cestou do a nebo ze školy, ve které učím. Náhoda tomu chtěla, že gymnázium leží na opačném konci města, než kde bydlím. V archivu jsem držel v ruce plány k domům podle jejich čísel popisných a názvů ulic (ovšem většinou před rokem 1938), proto jsem musel dodatečně zjišťovat, zda-li dům ještě vůbec stojí a pokud ano, který to vlastně je. Vzhledem k tomu, že bylo ve Vimperku dříve patero shodné číslování domů, nebylo to vůbec snadné. Malý příklad: číslo popisné 1 bychom za první republiky nalezli na zámku, ve starém městě, na předměstí, v části města zvané Adolfov a také za vlakovým nádražím, kde byl tehdy katastr Boubské. Také doufám, že se mě nelekli lidé, kteří mě viděli běhat po hřbitově s papírem a tužkou od hrobu ke hrobu. Pokud pátráte po minulosti, je to místo, kde se dozvíte mnoho informací. Zabralo mi to tenkrát celé odpoledne.

 

Kniha je hotova, vytištěna a už se nedá ničím doplnit. Dal jsi do ní vše co jsi chtěl, nebo máš doma něco co se nevešlo a přitom by stálo za zveřejnění?

P1010097.JPG Bylo by chybou skončit s dějinami města poté, co vyjde kniha. Každá publikace má své hranice, obsahové i časové, mozaika dějin událostí ve městě nemůže být nikdy úplná. Už nyní vím některé informace, které bych dnes do knihy zařadil, ale není možné donekonečna čekat na dobu, kdy budete vědět více. Kniha by pak nemohla vyjít nikdy. Je jasné, že se mezitím objevily nové informace, podařilo se identifikovat několik fotografií a získat další do sbírky. Vytváří se tak prostor pro různé prezentace těchto materiálů a celá historie města stojí před jednou velkou výzvou - v roce 2013 oslavíme 750. výročí první písemné zmínky o existenci Vimperka. Doufám tedy, že na další knihu o Vimperku nebudeme čekat zase dalších 30 let.

 

 


Aktualizováno: 31.12.2007

 

Autorovi první a zároveň poslední knihy o Vimperku vydané po roce 1989, Romanovi Hajníkovi trvá cesta z vimperského gymnázia, kde učí němčinu mnohdy dvojnásob. Během více než kilometrové cesty je totiž často zastavován a žádán o podepsání knihy či vepsání krátkého věnování. Toulky starým Vimperkem, totiž zaplnily velkou mezeru na trhu a dá se tedy očekávat, že veškerý náklad bude vbrzku rozebrán. Přestože je tato kniha z celé řady edice Zmizelé Čechy nejobsáhlejší, mnoho materiálu zůstalo v šuplíku a z iniciativy Městského kulturního střediska bude využit v připravovaném pásmu Toulky starým Vimperkem.

hajnik.jpg